Evangelizace - sprosté slovo?

August 17, 2018

 

Jedna z věcí, kterou mají věřící a nevěřící společné, je prý slovo evangelizace… Jedná se o nadsázku, ale přesto. Na něco tato nadsázka ukazuje. Jedni evangelizaci nesnáší, protože mají pocit nátlaku, druzí ji nesnáší, když je nutí překročit bezpečné zdi jejich modliteben a kostelů.

Přesto platí, že:

 

„Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“

(Černý P., Misijní podoba církve dnes)

 

 

 

Zřejmě i vlivem doby jsme si zvykli, že každý má nárok na svůj názor a že nikomu nesmíme nic vnucovat. Klíčovým slovem se potom stává slovo tolerance. S tímto nelze nesouhlasit, nicméně je otázkou, jak se vyrovnáme s mnoha texty Písma, které nás k misii povzbuzují, zároveň jak vnímáme naše předky, kteří někdy i s nasazením života odcházeli na misii. Jednalo se o fanatiky? O naivní fundamentalisty? Můžeme toto povědět o jezuitech pracujících mezi Indiány v Jižní Americe, o staré Jednotě bratrské, ale i o mnohých příkladech, které vidíme dnes (Armáda spásy, Teen Challenge, KAM, salesiáni atd.)? Mám za to, že misie a tolerance se vůbec nevylučují.

 

Tolerance totiž vychází z myšlenky, že někdo má jiný názor, který toleruji navzdory tomu, že jsme jiní. Tedy nejedná se o přátelské poplácávání po zádech s tím, že vlastně všichni máme pravdu. Je smutnou realitou, že naše farnosti, kostely či modlitebny se mnohdy stávají místem, kde je neverbálně komunikováno „nevěřícím či hledajícím se vstup nedoporučuje“. Lidé okolo nás nám nerozumí, a pokud ano, potom se k porozumění musí velmi těžce propracovávat a my jim to vůbec neusnadňujeme.

 

Co mám konkrétně na mysli? Třeba to, že se kněz neobtěžuje alespoň občas vysvětlit, co ten který liturgický úkon znamená, že tzv. chvály jsou někdy nejen nekvalitně provedené, ale svojí délkou normálního nevěřícího musí odradit, že slovo či promluva vůbec nepočítá s tím, že by mezi posluchače přišel nevěřící. To pochopitelně věřící jen povzbuzuje v myšlence vůbec nezvat nevěřící či hledající přátele a známé do kostela, modlitebny. Navíc mnozí věřící vlastně ani neví, jak o své víře hovořit, či dokonce přejali poněkud zvrácenou a zároveň pohodlnou myšlenku, že od evangelizace „je tady přece můj duchovní, když je za to placenej“.

 

Obávám se, že pokud církve nezmění svůj pohled na evangelizaci, potom jim zcela reálně hrozí, že budou buď stagnovat, nebo bude nadále pokračovat úbytek lidí k církvi se hlásících. Na takto krátkém prostoru pochopitelně nemám možnost vyjádřit, co všechno by se muselo změnit, ale pokusím se stručně navrhnout pár oblastí k přemýšlení, které s evangelizací souvisí.

 

Zkusme se podívat na bohoslužby očima necírkevního člověka. Není třeba ředit evangelium či dělat z bohoslužeb estrádu. Jde pouze o to hledat současné formy k vyjádření neměnného obsahu. Výklad Písma, ale i liturgie přece nemusí být pro necírkevníka zcela nepochopitelná, slovo nemusí být zahalené jakýmsi oparem nesrozumitelnosti a oddělenosti od života…

 

Všimněme si, kolik energie a času zabere vnitrocírevní provoz. Jako by hlavním posláním církve bylo uspokojovat potřeby „svých oveček“. To je jedním z poslání církve, zároveň je ale třeba si připomenout slova, která napsal misiolog P. Green: „Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ Pokud ztrácíme misijního ducha, hrozí nám, že se „uškvaříme ve vlastní šťávě“. Tedy pohltí nás problémy typu oprava budovy, křik dětí na bohoslužbě, spory několika členů sboru či farnosti atd.

 

Je třeba přijmout mentalitu, že každý věřící je – když ne misionářem, tak svědkem. Jak bylo napsáno, je pohodlné toto hodit na svého duchovního, ale bylo by to únikem od naší zodpovědnosti.
Zároveň svědectví je dvojí – život a slova. Někteří namítnou, že „nechtějí nikoho nikam tlačit, přece nejsme Jehovisti“. To sice ano, ale nemluvme o extrémech. O určitém napětí ohledně misie píše P. Černý:

 

 

 

„Ten, kdo hájí pevné přesvědčení, je zpravidla hanoben jako fundamentalista. To vede v některých církvích k tomu, že teologicky konzervativní křídlo si musí nechat líbit z vlastních řad odsuzování, zesměšňování a obviňování z fundamentalismu. Z požadavku respektovat přesvědčení druhých se časem stal požadavek nemít přesvědčení žádné.“

 

 

 

 

 

Přečteme si ještě jednou poslední větu… Je smutné, když o naší víře neví naši přátelé, kolegové nebo když jediné, co vědí je, „že chodíme do kostela“. To je skutečně málo. Apoštol Pavel napsal:

 

 

"Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? "

(Řím 10, 13–14)

 

 

Pavel píše o zvěstování, tedy o slovním sdělení toho, co Kristus pro mě a pro ně udělal. Toto může a má dělat každý věřící.

 

To, co je základem křesťanství, je osoba Ježíše Krista. Jinými slovy není to liturgie, kostel, modlitebna, modlitby, různé náboženské úkony, dokonce ani dobré skutky. To vše může být součástí cesty víry, ale nic víc. Smutné je, když lidé kolem nás začnou tyto oblasti vnímat jako základ křesťanství a když jim takto křesťanství i podáváme. Je-li tomu tak, z víry se stává pouze moralizovaní nebo přetahování do mé denominace. Lidé kolem nás potřebují slyšet především zvěst o Božím Synu, nikoli jakýsi líbivý kulturně náboženský folklór. Problém je, když si samotní křesťané s Božím Synem nevědí moc rady. Pochopitelně – víra je dar, je tajemstvím, toto by nás ale nemělo vést k závěru, že o víře nemohu sdělit vůbec nic.

 

Chceme-li evangelizovat, musíme se naučit naslouchat. Hledající nejsou zvědavi na to, že jim někdo chytrý dá hodinovou přednášku a oni pak tupě přikývnou. Musíme se připravit na to, že skrze rozhovor nám leckteré pravdy budou hledači zpochybňovat, že nám budou klást nepříjemné otázky ohledně církve, restitucí, sexu a vlastně čehokoli. Pokud nemáme trpělivost k rozhovoru, těžko můžeme někomu sdělovat evangelium. Zároveň nám takovýto rozhovor může pomoci ujasnit si některé oblasti, které jsme jako křesťané přijímali jaksi samozřejmě.

 

Pokud konáme nějaké evangelizační akce, pak si položme otázku, jak moc se jedná o preevangelizaci, popřípadě spíše o volnočasové aktivity pořádané křesťany. Zda nevěřící lidé skutečně odchází s tím, že vědí, kdo je Kristus, jaká je cesta ke spasení.

 

V našem sboru jsme začali mateřské centrum. Pochopitelně na každém setkání není kázání, spíše občas hovory o výchově, někdy jen hraní si s dětmi atd., ale někdy zazní i krátké slovo z Písma. Dále je cílem pozvat maminky nebo jejich děti nebo manžele na nějakou akci, kde uslyší evangelium nebo vytvořit takový vztah, kde jim budeme moci zvěstovat. Pokud skončí jen u mateřského centra bez zvěstování, nemůžeme hovořit o evangelizaci, ale chvályhodné volnočasové aktivitě. Stejné ale platí i o mnoha dalších aktivitách, které církve organizují. Pokud končí jen u aktivit, je to zajisté dobré, ale to nabízí mnoho jiných neziskovek. Myslím, že církev by měla nabídnout i jistý spirituální rozměr.

 

Tolik pár myšlenek k tématu evangelizace. Nakonec bych chtěl napsat – dobré je jít a zkoušet. V evangelizaci je třeba hledat především cesty, jak se k nevěřícím dostat, nikoli důvody, proč to nejde.

 

 

David Novák

Převzato: ChristNet.eu

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Aktuální články

November 21, 2019

October 2, 2019

September 30, 2019

September 28, 2019

September 28, 2019

Please reload

Archív
Please reload

Štítky
Please reload

Sleduj nás
  • Facebook Basic Square

Zůstaňme v kontaktu

Facebook page

Odběr novinek

Kontakty

Chceš odebírat veškerý obsah TheRivers pravidelně?

Začni zde!

TheRivers s.r.o.

IČ: 06962122

Bankovní účet: 2401409973/2010

Kontaktní adresa:
Husovo náměstí 1188/4, 70200 Ostrava

© 2019 by TheRivers

EET

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

  • White Facebook Icon
0